Jaké by to bylo nestárnout, být nesmrtelný? Nad touto otázkou se zamýšleli studenti předmaturitního semináře z češtiny po přečtení knihy K. Čapka Věc Makropulos. Nechali se pak inspirovat tímto nadčasovým dramatem a psali text libovolného žánru na téma nesmrtelnost. Nejlépe si s úkolem poradila Magda Majetná a svou práci zaslala do celostátní literární soutěže ČAPKOVINY aneb Žijeme s knihou, kterou pravidelně vyhlašuje Střední škola designu a umění, knižní kultury a ekonomiky Náhorní v Praze, letos s tématem Cesty nesmrtelnosti. Její citlivá, kompozičně promyšlená lyrická próza porotu zaujala a získala 1. místo.
Blahopřejeme k zaslouženému úspěchu!
CESTY NESMRTELNOSTI
Ve Strachotíně dne 7. 8. 1949
Milá maminko,
kdybys jen věděla, jak moc mi chybíš. V pravé ruce třímám červené kuličkové pero a nervózně pohupuju nohama, celá se chvěju. Já na Tebe moc myslím, maminko, víš? Přes své slzy nevidím tu Tvou usměvavou fotku na nočním stolku, která mi přináší smutnou útěchu. Jak moc bych si přála, abych se teď mohla usmívat s Tebou! A jen se smát a dovádět a společně trhat na louce vlčí máky. Maminko, mně se stýská. Já nechci, abys odcházela a nechávala mě tady. Nechci být bez Tebe. Nechci být sama. Nechci, abys žila pouze ve starém rodinném albu, kde mě jako maličkou vozíš v tmavě zeleném kočárku. Nechci Tě vídat pouze ve svých vzpomínkách, ve kterých nosíš tu kytičkovanou sukni a voníš po sušenkách. Chci Tě obejmout, mami. Chci s Tebou zase krmit husy na dvorku a zpívat Ó, řebíčku zahradnický. Chci, abys tu byla. Se mnou. Abych nebyla v té dlouhé nekonečné věčnosti sama.
Mami, já chci utéct za Tebou. Chci utéct z toho nekončícího života, který tady musím vést. Chci pryč z té nudy a ze všech neřestí tohoto světa. Chci být volná jako ty, maminko. Chci sedávat na obláčcích a svobodně tančit s rozpuštěnými vlasy ve vzduchu. Každý den se klanět sluníčku a v noci si povídat s hvězdami. Nechci nosit těžké vězeňské okovy lidského života. Jen škrtí a tahají.
Tolik bych Ti toho chtěla říct! Tolik slov, která teď jen bezcenně padají na podlahu a tříští se na smutek a bolest. A ty střepy odráží věčnost. Tu předlouhou věčnost, která přebývá v každičkém coulu mého těla. Tu předlouhou věčnost, která mi už nespočet nocí nedala spát. Maminko, to já. To já jsem ta věčnost. Ta krutá a nepřejícná nesmrtelnost, která bude mé nebohé dívčí srdce obléhat celý dlouhý život. Postaví kolem mě vysoké hradby a nepustí ke mně ani závan kýžené smrti.
Mám strach, maminko. Nemám nikoho, o koho bych se opřela a kdo by za mnou stál. Ze všech stran ne mě doléhají chmury, které se mi zle vysmívají. Vím, že mě nemají rády, že mi přejou to nejhorší. Maminko, vrať se ke mně na chvíli. Ochraň mě před tou nesmyslnou zlobou. Obrať čas. Slib mi, že už podruhé neodejdeš, že už mě neopustíš. Já budu hodná, mami, slibuju. Nebudu už Mourka tahat za ocas. Jen mě prosím obejmi a vyprávěj mi pohádku před spaním. Nech mě být tím malým koťátkem, které spokojeně přede velké mámě kočce v náručí.
Proč mám žít na věky? Proč mám vidět všechna utrpení a sama žádné neprožívat. Proč mám všechny, které miluji, vidět umírat? Proč jsem v tomhle světě tak sama? Proč mám být jiná a výjimečná? Já chci být normální, maminko. Taky chci ležet v nemocnici jako Hanička od vedle. Taky chci mít jednoho dne šedivé vlasy a dřevěnou hůlku a vařit oběd vnoučatům. Taky chci jíst pilulky na vysoký tlak. Taky chci vyletět do nebe a najít Tě, jako ostatní lidé nacházejí ty, které milují. Maminko, já chci taky umřít!
Nechci, aby mé vzpomínky na Tebe vybledly. Nechci, aby ses stala pouhým kolemjdoucím, který kdysi procházel pod mými okny. Maminko, já se budu snažit, víš? A každý den Ti budu psát dopisy a usmívat se na Tvou fotku. A každý den si s Tebou budu povídat. A každý den budu vzpomínat na Tvou kytičkovanou sukni a husy na dvorku a Tvou milovanou písničku Ó řebíčku zahradnický, ó, růžičko voňavá, kerak na tě zapomenu, dyž to není věc možná.
Kerak na Tě zapomenu, dyž to není věc možná.
S láskou
Tvá dcera Tonička
Autor: M. Majetná, 5. C
Dofáci na třineckém gymnáziu již věnovali svému rozvoji více než 1000 hodin. Někteří z nich tento týden ukončí své tříměsíční aktivity ve sportu, rozvoji talentu nebo dobrovolnictví a přiblíží se tak ke splnění bronzového stupně Ceny vévody z Edinburghu.
Oslovili jsme ty, kteří v rámci dobrovolnictví věnují doučování svých spolužáků, kamarádů či sourozenců, a ptali jsme se, jaké to je být v roli učitele. Myslíte si, že z nich budou profesionální učitelé? Přečtěte si jejich zážitky a pocity po téměř třech měsících a dozvíte se to.
Já v roli učitele – příběh první
I když mě povolání učitele nikdy nelákalo, musím konstatovat, že doučování mých přátel je skutečně velmi přínosnou aktivitou, a to pro obě strany. Již delší dobu předtím, než jsem se rozhodl pro účast v The Duke of Edinburgh’s Award, jsem si všímal skutečnosti, že se mým vrstevníkům německý jazyk velmi líbí, ale že se jej bojí užívat.
Existuje mnoho faktorů, které odrazují mladé lidi od aktivního užívání němčiny. Tento ,,strach z němčiny‘‘ má na svědomí zejména velmi komplikovaná gramatika. Pro člověka, který je doslova zhýčkán lehkostí gramatiky anglické, je němčina se svými čtyřmi pády, mluvnickými rody a časováním sloves skutečně tvrdým oříškem. Dalším faktem je, že určitá německá slova jsou pro některé, díky své délce a specifické výslovnosti, téměř nevyslovitelná (viz die Übertragbarkeit apod.).
V ,,mých hodinách‘‘ jsem se snažil tento chorobný strach z německé konverzace úplně vyvrátit, dovolím si říci, že úspěšně. Se zájemci, kterých je pět, se scházím každou středu v prostředí Teams. Podmínkou účasti na lekcích němčiny je zapnutá kamera a mikrofon. Jedna lekce trvá cca 60 minut, v jejím průběhu spolu konverzujeme, prezentujeme vybraná témata, čteme a smějeme se, všechny tyto aktivity provádíme pochopitelně německy. Vedle našich společných lekcí spolužáci každý den poslouchají německou hudbu, dívají se na seriály v němčině a vypracovávají gramatické testy.
Tato aktivita je velmi přínosná také pro mě, na německý jazyk teď pohlížím z trochu jiného hlediska, začal jsem si totiž všímat mnoha podobností s češtinou. Vysvětlování různých gramatických jevů také vedlo k určitému zpevnění mých základních znalostí. Díky tomuto doučování jsem se také naučil lépe orientovat v prostředí Teams.
Na závěr musím říct, že díky zájmu a píli mých kamarádů jsem se na naše společné lekce vždy těšil. Mnohokrát jsme se díky špatné výslovnosti nebo překladu velmi pobavili. Věřím, že na některé skutečně vtipné okamžiky nikdy nezapomenu. Účast v DofE každému vřele doporučuji.
Jakub Kijonka
Já v roli učitele – příběh druhý
Celé to začalo, když si kamarádka po nástupu na střední školu začala stěžovat, že nezvládá angličtinu. O pár týdnů později jsem se rozhodla zapojit se do programu DofE a vymýšlela jsem, jakým aktivitám se budu věnovat. Když jsem jí říkala, jak si nevím rady s dobrovolnictvím, napadlo nás, že bych jí mohla doučovat a bylo by to přínosné pro nás obě.
Od začátku února jsme se aktivně začaly věnovat angličtině a máme za sebou již deset vyučovacích hodin, spoustu úkolů a hromadu nových slovíček.
Vzhledem k tomu, že jsem pouze o ročník výše než kamarádka, obávala jsem se, abych jí měla co předat. Časem jsem zjistila, že jde více o přípravu práce na hodiny než o mou úroveň angličtiny. Sice musím občas sama sáhnout po slovníku nebo překladači, ale v běžné konverzaci či vysvětlování gramatiky nemám problém.
Snažíme se pracovat na všech aspektech angličtiny. V hodinách se zaměřujeme zejména na vysvětlení gramatiky a konverzaci, za domácí úkol má potom slovní zásobu, poslech nebo čtení. Zaměřujeme se zejména na základy angličtiny.
Co se týká přípravy na hodiny, je občas těžké vymyslet něco zajímavého a zábavného, takže někdy strávím přípravou na hodinu více času než samotnou vyučovací hodinou. Naštěstí,
v dnešní době, je spousta materiálů a nápadů na internetu. Bohužel jsem člověk s velice malou trpělivostí, což se při práci učitele zrovna nehodí, občas mě rozčílí, když kamarádka nesplní zadaný úkol nebo si nepamatuje probranou látku.
Nebudu lhát, aktivita je to náročná a začínám chovat čím dál tím větší obdiv k učitelům. Nikdy jsem neuvažovala o zaměstnání učitele a po téhle zkušenosti tuto možnost vylučuji úplně. Na druhou stranu, kamarádka se zlepšuje a je vidět, že jí moje doučování pomáhá, proto budeme s hodinami pokračovat i po mém dokončení programu DofE.
Karolína Goralová
Já v roli učitele – příběh třetí
Tento rok je pro žáky proces přípravy na příjímací zkoušky výrazně odlišný, zejména protože jsme zavřeni v našich domovech kvůli jistému viru a většina zájemců o střední školu je odsouzena k samostudiu. Takže po rodinné konverzaci, kdy jsme se všichni shodli, že můj patnáctiletý bratr není dostatečně zodpovědný na to, aby se sám efektivně ke zkouškám připravil, jsem byla přesvědčená o své povinnosti mu pomoci. A také se mi to hodilo jako aktivita v oblasti dobrovolnictví do projektu DofE, kterého se teď již skoro čtvrt roku účastním.
Vzhledem k tomu, že jsem měla velkou spoustu materiálů z doby mých přijímacích zkoušek zachovanou, nebyla příprava na roli učitele tak časově náročná, než jaká by byla za normálních podmínek. Šlo jen o správnou organizaci a vytvoření studijního plánu. Vše se zdálo být až podezřele jednoduché. Teprve až když jsem s pozitivním duchem a vysokou nadějí započala svou první hodinu a ke konci zjistila stav vědomostí mého sourozence, tak mi došlo, jak dlouhou cestu máme ještě před sebou.
Ze začátku jsme bojovali s naprosto primitivními problémy a s bratrovým lhostejným přístupem, což jen dokazuje, jaký dopad má distanční výuka na studenty. Jeho stav mě dokázal vytočit sám o sobě, mít před sebou třicet žáku se stejnou morálkou jakou měl můj bratr, tak jsou na tom mé nervy výrazně hůř. Upřímně řečeno, nikdy jsem k učitelům necítila větší sympatie než v tento moment.
Ovšem nebylo to vždy takto chaotické. Postupem času jsme se naučili, jak spolu lépe spolupracovat a vybudovali jsme si účinný způsob provedení společných lekcí. Byly zde momenty, které mi ukázaly, že některým věcem není třeba přikládat tak těžkou váhu a také momenty, které mého bratra naučily naopak brát věci trochu vážněji. Náš vztah se rozhodně vylepšil během posledních měsíců a my jsme si vybudovali pouto vzájemného respektu, tak jak by to mezi učitelem a žákem ostatně mělo být.
Znaky bratrova zlepšení přes čas celému procesu také napomáhaly a já jsem na nás oba velmi pyšná. Za celou tuto zkušenost budu vděčná, i kdyby se stalo, že se bráchovi přijímací zkoušky z jakéhokoliv důvodu nepovedou. Ukázalo mi to studium z jiné perspektivy, než je ta má a v průběhu jsem přišla k většímu porozumění učitelských povinností. Rozhodně budu tyto informace vnímat při výběru budoucí profese.
Tereza Cieslarová
Na zkoušku učitelkou – příběh čtvrtý
Jako malá jsem chtěla být učitelkou. Tento sen mi vydržel snad do 6. třídy, kde jsem si uvědomila, že pro tuto profesi bude třeba hodně pevných nervů a energie. Na střední škole jsem se začala zajímat o jiné obory a na svůj dávný sen jsem téměř zapomněla.
To se ale vše změnilo na jaře minulého roku, kdy mi byla nabídnuta práce v doučování angličtiny. Tuto šanci jsem s nadšením využila a začala jsem dvakrát týdně doučovat skupinku dětí prvního stupně. Nervozita mě překvapivě během hodin nenavštívila, ale stihla jsem se setkat s jinými, každodenními problémy pedagogů. Zjistila jsem, že v každé třídě bude alespoň jedno dítě, které nebude dávat pozor, dodržovat morálku a v hodinách bude rušit, některé dny budou děti unavené a nebudou spolupracovat, jindy zase nesplní domácí úkoly a někdy zase jednoduše nebudou ani milé – přes to všechno se ale ve své roli musíte vzchopit a odučit danou hodinu. Jindy bude ale Vaše práce čistá radost, s usměvavými dětmi a produktivní hodinou.
Tato brigáda mi dala spoustu zkušeností a všimla jsem si, že v září jsem své chování v hodinách sama změnila, protože jsem si již uvědomila, jak nepříjemné je stát v roli učitele v čele dané třídy.
Mé kamarádce jsem s angličtinou již nějakou dobu pomáhala. Vždy jsem s ní probírala její úkoly, vysvětlovala jí látku, kterou zrovna probírala ve škole nebo jí pomáhala s psaním esejí. Když došlo na výběr dobrovolnické aktivity a já si uvědomila, že kvůli momentální situaci nebudu mít možnost vypomáhat, kde jsem zamýšlela, zeptala jsem se jí, jestli by nechtěla využít tuto chvíli a soustředit se na svou angličtinu ještě o něco více.
Bohužel nám covidová situace moc nepřála a neměly jsme možnost se osobně sejít, ale snažily jsme se pracovat co nejvíce online.
Věřím, že v jiné době bychom odvedly více práce a udělaly větší posun, jsem ale pyšná na nás obě, že jsme zvládly i tak probrat vše potřebné a navzájem si vypomoci v dnešní nelehké době.
Julie Novotná
