Úspěch M. Majetné v celostátní literární soutěži ČAPKOVINY

Jaké by to bylo nestárnout, být nesmrtelný? Nad touto otázkou se zamýšleli studenti předmaturitního semináře z češtiny po přečtení knihy K. Čapka Věc Makropulos. Nechali se pak inspirovat tímto nadčasovým dramatem a psali text libovolného žánru na téma nesmrtelnost. Nejlépe si s úkolem poradila Magda Majetná a svou práci zaslala do celostátní literární soutěže ČAPKOVINY aneb Žijeme s knihou, kterou pravidelně vyhlašuje Střední škola designu a umění, knižní kultury a ekonomiky Náhorní v Praze, letos s tématem Cesty nesmrtelnosti. Její citlivá, kompozičně promyšlená lyrická próza porotu zaujala a získala 1. místo.

Blahopřejeme k zaslouženému  úspěchu!

CESTY NESMRTELNOSTI 

Ve Strachotíně dne 7. 8. 1949 

Milá maminko, 

kdybys jen věděla, jak moc mi chybíš. V pravé ruce třímám červené kuličkové pero a nervózně pohupuju nohama, celá se chvěju. Já na Tebe moc myslím, maminko, víš? Přes své slzy nevidím tu Tvou usměvavou fotku na nočním stolku, která mi přináší smutnou útěchu. Jak moc bych si přála, abych se teď mohla usmívat s Tebou! A jen se smát a dovádět a společně trhat na louce vlčí máky. Maminko, mně se stýská. Já nechci, abys odcházela a nechávala mě tady. Nechci být bez Tebe. Nechci být sama. Nechci, abys žila pouze ve starém rodinném albu, kde mě jako maličkou vozíš v tmavě zeleném kočárku. Nechci Tě vídat pouze ve svých vzpomínkách, ve kterých nosíš tu kytičkovanou sukni a voníš po sušenkách. Chci Tě obejmout, mami. Chci s Tebou zase krmit husy na dvorku a zpívat Ó, řebíčku zahradnický. Chci, abys tu byla. Se mnou. Abych nebyla v té dlouhé nekonečné věčnosti sama. 

Mami, já chci utéct za Tebou. Chci utéct z toho nekončícího života, který tady musím vést. Chci pryč z té nudy a ze všech neřestí tohoto světa. Chci být volná jako ty, maminko. Chci sedávat na obláčcích a svobodně tančit s rozpuštěnými vlasy ve vzduchu. Každý den se klanět sluníčku a v noci si povídat s hvězdami. Nechci nosit těžké vězeňské okovy lidského života. Jen škrtí a tahají.  

Tolik bych Ti toho chtěla říct! Tolik slov, která teď jen bezcenně padají na podlahu a tříští se na smutek a bolest. A ty střepy odráží věčnost. Tu předlouhou věčnost, která přebývá v každičkém coulu mého těla. Tu předlouhou věčnost, která mi už nespočet nocí nedala spát. Maminko, to já. To já jsem ta věčnost. Ta krutá a nepřejícná nesmrtelnost, která bude mé nebohé dívčí srdce obléhat celý dlouhý život. Postaví kolem mě vysoké hradby a nepustí ke mně ani závan kýžené smrti. 

Mám strach, maminko. Nemám nikoho, o koho bych se opřela a kdo by za mnou stál. Ze všech stran ne mě doléhají chmury, které se mi zle vysmívají. Vím, že mě nemají rády, že mi přejou to nejhorší. Maminko, vrať se ke mně na chvíli. Ochraň mě před tou nesmyslnou zlobou. Obrať čas. Slib mi, že už podruhé neodejdeš, že už mě neopustíš. Já budu hodná, mami, slibuju. Nebudu už Mourka tahat za ocas. Jen mě prosím obejmi a vyprávěj mi pohádku před spaním. Nech mě být tím malým koťátkem, které spokojeně přede velké mámě kočce v náručí. 

Proč mám žít na věky? Proč mám vidět všechna utrpení a sama žádné neprožívat. Proč mám všechny, které miluji, vidět umírat? Proč jsem v tomhle světě tak sama? Proč mám být jiná a výjimečná? Já chci být normální, maminko. Taky chci ležet v nemocnici jako Hanička od vedle. Taky chci mít jednoho dne šedivé vlasy a dřevěnou hůlku a vařit oběd vnoučatům. Taky chci jíst pilulky na vysoký tlak. Taky chci vyletět do nebe a najít Tě, jako ostatní lidé nacházejí ty, které milují. Maminko, já chci taky umřít! 

Nechci, aby mé vzpomínky na Tebe vybledly. Nechci, aby ses stala pouhým kolemjdoucím, který kdysi procházel pod mými okny. Maminko, já se budu snažit, víš? A každý den Ti budu psát dopisy a usmívat se na Tvou fotku. A každý den si s Tebou budu povídat. A každý den budu vzpomínat na Tvou kytičkovanou sukni a husy na dvorku a Tvou milovanou písničku Ó řebíčku zahradnický, ó, růžičko voňavá, kerak na tě zapomenu, dyž to není věc možná. 

Kerak na Tě zapomenu, dyž to není věc možná. 

S láskou 

Tvá dcera Tonička 

Autor: M. Majetná, 5. C