DofE expedice

Kvůli naší výrazně vzdálené destinaci, Mazurským jezerům, začala expedice neoficiálně 2. srpna na vlakovém nádraží v Třinci. Po skoro osmi hodinách strávených ve vlaku a pár přestupech jsme se ocitly v naší finální stanici Stawiguda, ze které jsme šly zhruba hodinu pěšky do našeho prvního kempu. Kemp se nacházel jen pár metrů od jezera Pluszne a byl velmi skromný – kromě nás zde ještě přebývaly čtyři karavany. Po stavbě stanů a večeři jsme se rozhodly jít podívat po okolí, kde byl přístup k pár restauracím a obchůdkům, avšak naši plnou pozornost si získal západ slunce odrážející se od hladiny jezera. Zejména proto jsme si za cíl vybraly práci s fotografiemi. V tu chvíli jsme si říkaly, že nemůže existovat fotogeničtější místo, než právě Mazury.

Naším druhým dnem oficiálně začala expedice a se sbalenými batohy jsme se vydaly do dalšího kempu, kde jsme měly přespávat následující dvě noci. Túra, která nám přišla více jako procházka, byla naplněna sbíráním borůvek, procházením slunečnicovými poli a sbíráním mušlí v odlehlém jezeře, přičemž jsme vše krásné cestou pečlivě dokumentovaly. V kempu jsme si pro stany vybraly strategické místo poblíž volejbalového hřiště a baru, do kterého jsme si mohly jít tak maximálně nabít telefon. S hladovými žaludky nám šlo poté vaření oběda, těstovin se sýrovou omáčkou, velmi rychle. A jak jsme se u oběda zapotily, tak jsme se zbytek odpoledne strávily koupáním v jezeře Maróz.

Do třetího dne jsme již vstupovaly trochu znavené, avšak procházka kolem menšího jezera na východ od našeho kempu nás do jisté míry naplnila energií. A taky se zde nacházelo hodně roztomilých malých žabiček, což většině naší skupiny přišlo milé. Odpoledne jsme opět prozkoumávaly kemp, který vypadal, že nikde nekončí. Za zmínku také stojí v tu dobu už pravidelné sledování západu slunce a následné kochání se noční oblohou.

Čtvrtý den, den odchodu, jsme se téměř bez energie po nekvalitním spánku vydaly na cestu k vlakové stanici, která měla trvat dvě hodiny. S myšlenkami na domov jsme se solidním tempem vydaly lesními cestami, kde nás příjemně překvapila například houpačka uprostřed ničeho. Dvě hodiny tak nakonec uběhly jako jedna. V třicetistupňovém vedru, jsme hladové a vyčerpané nasedly na vlak a osm hodin se nechaly vézt zpátky domů. Cesta se zdála být do samého konce bez problémů, dokud se nám jednu zastávku od Třinec Centrum nepřehřál vlak a už se nerozjel. Tak blízko od konce se nám cestování prodloužilo o půl hodinu, avšak o to líp se nám večer spalo v našich postelích.

Tato expedice mě osobně odhalila nádherné místo, kde bych se chtěla znovu podívat, až jednou zase dostanu chuť spát ve stanu. (Myslím, že ten si teď dlouho poleží ve skříni.) Každopádně jsme si to s holkama moc užily a jsme rády, že jsme něco takového mohly prožít spolu. Expedice byla skvěle naplánována, za což vděčíme naší úžasné Barči. A tímhle dobrodružstvím je naše stříbrná úroveň oficiálně zakončena.

Tereza Cieslarová (Barča Czudková, Viki Czudková, Jana Stryczková, Jana Nguyenová)