Mezi dny 7. až 10. září jsme se vydali na dlouho plánovanou zlatou DOFE expedici do Beskyd a Javorníků. Bylo nás pět: Viki, Anča, Anežka, Jana, Mirek plus doprovod v podobě paní učitelky Hanákové.    

Bylo nebylo, za tak sedmdesáti horami, jedno poledne jsme se sešli v Bílé (v černém) a měli jsme namířeno podél stezky Via Czechia, která vede hranicemi. Už na prvním kilometru jeden z nás dostal elektrický šok, protože jsme šli kolem elektrického potu a on “chtěl vědět, jestli to kope”. Takže bylo jasné, že expedice bude zážitek. To nám také dokázal muž, kterého jsme na jedné z prvních zastávek poprosili o foto. Poté jsme zjistili, že nás nefotil, ale zaostřoval. Prý “chcete to i na výšku?” Při prvním stoupání jsme už všichni chtěli domů a snili o horké vaně. Říkali jsme si, že naše chata je už hned za rohem… O pět hodin, deset kilometrů a tři svačinky později jsme se dostali k chatě, u které jsme chtěli vařit. Byl čas na jídlo. Gnocchi, které jsme měli jíst, jsme rozdělili na plesnivé a poživatelné a dali jsme je do lehce teplé vody, protože se nechtěla vařit. Pak jsme jen brečeli nad tím, jaká katastrofa to byla. Nakonec jsme to celé zalili studenou boloňskou omáčkou a místo večeře jsme večer měli hlad. Blízko chaty a krásně se rozkládajících Beskyd jsme rozdělali stany a užili si zatmění měsíce. Hned nato jsme se nasoukali do spacáků a snažili se neumrznout. 

Druhý den jsme se probudili (někteří z nás dříve, aby mohli ostatní fotit, jak spí a pak je vydírat) a utrpení i nadšení pokračovalo, stejně jako dechberoucí výhledy. Cestou jsme fotili kytky, hory, těžké batohy, lesní cesty a Anežčin obličej z pěti centimetrů – to všechno do kalendáře, který je výstupem naší expedice. A Míra si znova připomněl, že elektrické ploty kopou. Druhé teplé jídlo bylo lepší. Anička dokázala, že ani vařič ji nezastaví a mírné nedostatky prvního jídla byly zapomenuty díky perfektnímu salátu. Se spokojenými bříšky jsme obdivovali západ slunce a umyli se v  (pro nás) úžasných sprchách. U chaty jsme postavili stany, ovšem na lehce nakloněné plošině, takže místo vedle sebe jsme spali na sobě… A pořád nám byla zima. 

Třetího dne jsme se dostali na jeden z nejvyšších bodů naší expedice (Malý Javorník – 1019 m. n. m.) a jinak to bylo pořád nahoru a dolů a nahoru a dolů a nahoru… Ale výhledy byly pěkné. Odpoledne jsme si uvařili polívku a mac & cheese – nejlepší jídlo za celé čtyři dny a posledním sestupem o tak 200 metrů jsme se dostali na malou štěrkovou plošinku, kde jsme přečkali poslední noc. 

Čtvrtý den jsme si uvařili teplou snídani a mentálně se připravili na poslední část expedice (a přesvědčili Mirka, aby už nesahal na ty elektrické ploty). Počítali jsme každých sto metrů a mysleli na teplou sprchu. Největší problém nastal v poslední etapě, kdy jsme našli lesní stezku o 800 metrů kratší než naplánovaná trasa. Rozhodli jsme se si to usnadnit, ale brzy jsme litovali. Cestu už tak pět let nikdo nepoužil a byla celá zarostlá vysokou trávou (chudák učitelka s alergií na vysoké trávy). Nakonec jsme přeci jen našli naši asfaltku i autobusovou zastávku, kterou pět minut před naším příchodem projel náš bus. A tak jsme čekali. Ale to bylo na celé expedici to nejmenší. Nakonec jsme se dočkali teplé sprchy a odnesli si spoustu skvělých zážitků. Motto expedice: Když jsem přežil/a DOFE expedici, přežiju už všechno. 

Napsala: Jana Sikorová, upravila: Anežka Ciencialová