zlatá expedice

Mezi dny 6. až 10. září se skupina pěti nadšených děvčat – Emča, Sárka, Beatka, Veru a Eliška – spolu se dvěma učitelkami Blankou Lisztwanovou a Zuzanou Černou, rozhodla vydat na svou dlouho plánovanou zlatou DofE expedici do Nízkých Tater. No a co všechno zažily a jak to dopadlo?  

Všechno začalo na nádraží v Třinci, odkud jsme vyrazily na dlouhou cestu směrem na Slovensko a po přestupu v Popradu jsme se autobusem dostaly do Telgártu, kde už na nás čekal náš první výstup – přes kopce a skalky až na Kráľovu hoľu s převýšením neuvěřitelných 1100 metrů. I když byla cesta přes další vrcholy Orlová a Bartková dlouhá, nebylo času nazbyt, a proto když jsme konečně za tmy dorazily k Andrejcové útulně, cítily jsme se naprosto vyčerpané. Rychle jsme postavily stany, připravily jednoduchou večeři a unavené padly do spacáků.  

Druhý den jsme si uvědomily, že původní plány, které počítaly s 20kilometrovou trasou, byly příliš ambiciózní, a tak jsme se rozhodly trasu zkrátit na pouhých 8 kilometrů, zbytek cesty si nechat až na následující den a plánovanou trasu posledního dne vypustit úplně. Díky tomuto rozhodnutí jsme se ten den přes Priehybku rychle dostaly do tábořiště, kde jsme si uvařily vydatný oběd, pokračovaly v plánování trasy na další dny a zbytek času věnovaly potřebnému odpočinku.  

Třetí den byl plán jasný – přes vrcholy Kolesárová, Oravcová, Havrania Polana a sedlo Homolka dorazit k útulni Ramža. Ale co asi žádná z nás nečekala bylo, že místní zdroj vody je nepitný. Bez vody jsme ale na místě zůstat opravdu nemohly, a proto nám nezbývalo nic jiného, než vyrazit k jejímu dalšímu zdroji na trase, který od nás byl vzdálen dalších 7 kilometrů. Po krátké pauze jsme se tedy vydaly dál přes Bacošské sedlo a sedlo za Lenivou a večer jsme dorazily na místo – do Čertovice, kde se na nás konečně usmálo štěstí. Místní horská služba totiž nabízela možnost noclehu a jelikož ranní předpověď hlásila déšť, bez váhání jsme tuto nabídku přijaly. 

Čtvrtý den jsme jako každý jiný začaly vydatnou snídaní, ale protože jsme tentokrát nemusely balit stany, rychle jsme vyrazily na cestu. Ráno bylo naštěstí počasí ještě příznivé, ale v polovině cesty nás déšť nakonec dohonil, a tak jsme své pláštěnky poprvé přece jen z batohu vytáhout musely a rychlým tempem jsme přes Rovienky, Lajštroch a Kumštové sedlo pokračovaly k chatě generála M. R. Štefánika, kde jsme měly strávit poslední noc. I když pak byl v plánu i výstup na Ďumbier, hustá mlha a déšť nás bohužel nepustily. V chatě jsme si proto uvařily oběd i večeři, připravily si svá místa na spaní a poklidně šetřily síly na závěrečný den.  

Poslední den výpravy jsme znovu začaly brzy ráno a po obrovské snídani se rychle vydaly k našemu závěrečnému cíli – vrcholu Chopku. Naše motto „Nic nás nezastaví“ nás hnalo kupředu a s větrem v zádech jsme se po několika hodinách, v mlze husté, že by se dala krájet, na Chopok opravdu dostaly. Po krátkém odpočinku už nás čekala jen cesta z kopce dolů, zpátky na autobus a potom vlakem domů.  

No a tohle byla naše expedice. Na závěr bych tímto bych ráda poděkovala našemu úžasnému doprovodu, paní Blance Lisztwanové a paní Zuzaně Černé, za jejich obrovskou podporu, trpělivost a neoblomný optimismus, který nás i v těch nejtěžších chvílích motivoval dále kupředu. V průběhu této obrovsky náročné výzvy jsme všechny překonaly samy sebe a kromě vzpomínek na nádherné výhledy a nespoutanou tatranskou přírodu si odvezly zážitky, na které žádná z nás jen tak snadno nezapomene.