Drážďany očima nás dvou

Jmenujeme se Matouš Rucki a Julie Kubíková a letos jsme se stali prvními studenty Gymnázia Třinec, kteří vyzkoušeli dvoutýdenní individuální pobyt Erasmus+  v rámci konsorcia MSK, 2025-1-CZ01-KA121-SCH-000316962. Od 21. května do 6. června jsme strávili dva týdny na NEXO gymnáziu v Drážďanech – a tady je náš společný příběh.

Jak to začalo

Matouš: Já vyrazil o čtyři dny dřív, jelikož jsem měl tu milou možnost jet s hostitelskou rodinou na krátkou dovolenou. Čtyři hodiny vlakem do Prahy, pak dvě hodiny do Drážďan. Ubytoval jsem se u Robina, mého německého protějšku, který u nás na gymnáziu pobýval už v březnu. Bydleli jsme spolu v rodinném domku, sousedé byli moc milí – jednou mě dokonce pozvali na koláč.

Julča: Já přijela na oficiální start 21. května a ubytovala jsem se u Silji. Její rodina už výměnného studenta doma měla, takže věděli, co od toho čekat. Hned od prvního dne jsem se cítila vítaná.

Škola trochu jinak

Matouš: Výuka na NEXO gymnáziu začínala v 7:30 a probíhala výhradně v němčině. Učitelé na mě naštěstí žádné požadavky nekladli, takže jsem měl ve výuce poměrnou volnost a soustředil jsem se na to, co mě to zajímalo – nejvíce mě bavila astronomie a chemie.

Julča: Mně němčina pomáhala sledovat hodiny lépe. Překvapilo mě, kolik bylo skupinové práce a prezentací – výkladu bylo relativně málo. Ale kde výklad byl, většinou jsem rozuměla. Chemii jsem zvládala v pohodě, fyziku vůbec. Zaujalo nás oba, že německý rozvrh nabízí předměty, které u nás nenajdete – astronomii, latinu, náboženství i ateismus.

Drážďany za školou

Matouš: Každý den jsem dojížděl do školy na kole – třicet minut – a byl jsem příjemně překvapen hustou sítí cyklostezek po celém městě. Na oběd jsme chodívali do Kauflandu nebo do řeznictví. Odpoledne jsem objevoval město. Splnil jsem si dětský sen a zašel do cirkusu – plakáty byly doslova všude a já nemohl odolat. Vyrazili jsme také do Národního parku Saské Švýcarsko a absolvoval jsem tříhodinovou plavbu po Labi na slavných drážďanských lodích, při které jsem viděl spoustu krásných památek. Všude mě provázely výrazné žluté tramvaje – typický symbol Drážďan.

Julča: Já toho stihla taky docela dost. Se Siljinou rodinou jsme vyrazili na zámek Pillnitz a zámek Moritzburg. Prošla jsem celé historické centrum – Frauenkirche, Zwinger, Residenzschloss a Historisches Grünes Gewölbe s nádhernou sbírkou šperků a uměleckých předmětů. Do Národního parku Saské Švýcarsko jsem vyrazila na kajaku po Labi. A jako velké překvapení ve školní jídelně – těstoviny s párkem. No pecka!

Lidé, na které se nezapomíná

Matouš: Trochu mi chybělo více příležitostí se seznamovat – po škole každý hned odcházel a tempo bylo rychlé. Přesto jsem se blíže poznal s Eliasem, spolužákem se zájmem o českou kulturu a sport – rozuměli jsme si skvěle. Absolutním zlatým hřebem pobytu se ale stala Robinova babička. Bývalá učitelka, neuvěřitelně energická a vtipná, která mluvila pomalu a srozumitelně – a tak jsme si spolu v němčině poměrně dobře rozuměli. Několikrát nás pozvala do restaurace. Výjimečný člověk.

Julča: Siljina rodina byla od prvního dne otevřená a přátelská. Každý den jsme chodily do školy společně, odpoledne sedávaly na školním dvoře, pekly brookies nebo vařily večeři. Nezapomenutelné bylo i vaření kari s rýží u jednoho ze spolužáků. Večery patřily deskovým hrám s rodinou.

Co si odvážíme domů

Matouš: Pobyt mě přiměl lépe poznat sebe sama. Musel jsem se hodně přizpůsobovat a v různých situacích jsem se učil, jak přemýšlím a jak reaguji. Kdybych to měl shrnout do jedné věty: poznávání druhých i sebe sama.

Julča: Vrátila jsem se domů sebejistější. Navazování nových kontaktů mi teď přijde mnohem přirozenější a v němčině – jak v poslechu, tak v mluvení – jsem se výrazně zlepšila. Ostatním studentům bych vzkázala: nenechte se zastrašit papírováním před odjezdem. Hlavně se nebojte do toho jít – dá vám to nový rozhled, nové přátele a pomůže vám překonat nervozitu z nových lidí.

Jsme rádi, že jsme tuto cestu podstoupili jako první – a doufáme, že nebudeme poslední.